Jak jeden pákistánský podnikatel mění životy pomocí nikotinových sáčků

ISLÁMÁBÁD — V prachu a dřině prosperujícího pákistánského stavebnictví není Shahmeer typickým zastáncem snižování škod. Je to podnikatel, který se vypracoval sám, sportovní nadšenec a bývalý kuřák s posláním tiše zpochybňovat hluboce zakořeněnou pákistánskou kuřáckou kulturu – sáček po sáčku.

Více než deset let byly cigarety součástí Shahmeerova denního rytmu. „Začal jsem kouřit, když mi bylo 18,“ říká ve své kanceláři v Islámábádu. „Byla to běžná věc – stres v práci, schůzky na stavbách, dlouhá pracovní doba. Někdy jsem spotřeboval celou krabičku za jediný den.“

Ale po deseti letech se začala projevovat daň. Jako někdo, kdo hraje fotbal, padel a kriket, se Shahmeer cítil zadýchaný, vyčerpaný a čím dál více znepokojený. „I běh mi dokázal zadýchat. Věděl jsem, že se něco musí změnit.“

Nešlo o dramatický zásah. Jednalo se o jednoduchý a diskrétní produkt: nikotinový sáček.

Shahmeer se s nikotinovými sáčky poprvé setkal přes kamaráda. „Zpočátku to bylo divné – brnění, jiné,“ vzpomíná. „Ale pohodlí bylo nepřekonatelné. Žádný zápach, žádný kouř, žádné pohledy. Mohl jsem být na schůzce nebo doma, aniž bych se musel bát, že někoho urazím.“

V zemi, kde je kouření stále rozšířené – ale společensky tabu, zejména v rodině – to bylo víc než jen změna životního stylu.

„Tady v Pákistánu, obzvlášť v rodinách, jako je ta moje, se o kouření otevřeně nemluví. Moje matka věděla, že kouřím, ale nikdy jsme o tom moc nemluvili. Když jsem jí řekl, že jsem přešel na kapsičky, ulevilo se jí.“

Tiše se zasměje a vzpomene si, jak si jeho matka poprvé spletla kulatou plechovku v jeho kapse se žvýkačkou. „Když jsem jí vysvětlil, že je to jen nikotin – bez toxinů z cigaret – řekla: ‚Dobře. Aspoň si teď neubližuješ.‘“

Shahmeer, který už je více než rok bez kouření, říká, že rozdíl je „jako den a noc“.

„Teď, když si jdu zaběhat nebo do posilovny, nezadýchávám se. Cítím se zase silná. Cítím se čistá.“

Patří k rostoucímu počtu pákistánských profesionálů, kteří tiše vyměňují cigarety za sáčky – nejen ze zdravotních, ale i z ekonomických důvodů.

V zemi, kde miliony lidí žijí s omezeným rozpočtem, jsou náklady na kouření často zničujícím způsobem vysoké – nejen z hlediska zdraví, ale i z hlediska čistého cash flow.

„Krabička cigaret mě dříve stála 650 ₹ – to je asi 2,33 USD,“ vysvětluje Shahmeer. „Jedna plechovka nikotinových sáčků? Jen 180 ₹, tedy zhruba 0,65 USD.“

To je ohromujících 500 rupií (cca 1,80 USD) denně – a ten se rychle sčítá. Za jediný měsíc může přechod na kapsičky ušetřit téměř 15 000 ₹, tedy více než 5,50 USD – což je v Pákistánu, kde se průměrný měsíční příjem pohybuje kolem 300–400 USD, značná částka.

„A sáček vydrží déle,“ dodává. „Krabička cigaret by se vyprázdnila za den. Sáček může vydržet dva i déle.“

Jako majitel malé firmy Shahmeer posunul svou transformaci ještě dále – zavedl sáčky pro dělníky na stavbách.

„Mám elektrikáře, malíře, instalatéry – většina z nich vydělává denní mzdu. Nemohou si dovolit prémiové cigarety, takže kouří ty opravdu levné – ty bez filtrů, opravdu silné.“

Tyto levné cigarety představují víc než jen zdravotní riziko – jsou to výdaje, které si mnoho lidí nemůže dovolit. Shahmeer se proto začal dělit o svou vlastní zásobu sáčků a vzdělával své pracovníky, jak je používat.

„Řekl jsem jim: s kapsičkou můžete pracovat a stále dostávat nikotin. S cigaretou se musíte zastavit a dát si pauzu. To je špatné pro produktivitu a ještě horší pro jejich plíce.“

Někteří pracovníci byli zpočátku skeptičtí. Ale když viděli výhody – finanční i fyzické – přešli na jinou firmu.

Shahmeerův příběh není ojedinělý případ. Je to letmý pohled na transformaci od základů, která probíhá v některých částech globálního Jihu, kde by cenová dostupnost a přístup k bezpečnějším alternativám mohly radikálně snížit míru kouření – kdyby se jen tyto změny podpořily.

„Na to neexistuje žádný vládní tlak,“ poznamenává. „Lidé o kapsách nevědí. Kdyby více lidí chápalo jejich zdravotní přínosy a finanční úspory – mohlo by to skutečně něco změnit.“

V Pákistánu, kde nemoci související s tabákem stojí ekonomiku ročně miliardy a kde mladí dospělí často začínají kouřit již na vysoké škole nebo v rané dospělosti, není snižování škod jen osobní volbou – je to příležitost v oblasti veřejného zdraví.

A tiše, bez billboardu nebo tiskové zprávy, Shahmeer pomáhá ostatním dělat totéž.

„Pokud někdo jako já dokáže tento příběh říct své rodině, vysvětlit ho pracovníkům a sdílet ho – možná si ho poslechne víc lidí,“ říká.

A možná nejsilnější ze všeho je, že jeho matka – kdysi neústupně proti jeho kouření – nyní doporučuje kapsičky ostatním rodičům.

„Řekla své kamarádce: ‚Tvůj syn kouří? Proč mu o tom neřekneš?‘ říká s úsměvem. „Takhle se věci mění. Jeden člověk, jeden rozhovor po druhém.“

V zemi, kde se protínají kulturní očekávání, finanční omezení a nedostatek osvěty v oblasti veřejného zdraví, je Shahmeerův příběh působivou případovou studií.

Nikotinové sáčky sice nemusí být zázračným lékem – ale v rukou (nebo kapsách) obyčejných lidí, jako je on, jsou nástroji transformace.

„Nechci, aby ostatní strávili deset let ničením svého zdraví jako já,“ říká. „Pokud můžu pomoct byť jen jednomu člověku s přechodem na jinou alternativu, stačí mi to.“

Pákistán sice může být v debatě o snižování škod daleko od globálního centra pozornosti – ale díky hlasům, jako je Shahmeerův, v budování zdravější budoucnosti – cihlu po cihle, sáček po sáčku – o moc nezaostává.

Přečtěte si další skutečné příběhy z první linie snižování škod na ConsideratePouchers.org